December 2013

[díky, třináctko]

31. december 2013 at 13:05 Diary

Vždycky, když dělám tahle shrnutí, jsem totálně dojatá. Ale dělám je blog neblog, takže to sepsání už... no víte jak. Pokaždé na SIlvestra jsem úplně na měkko, vybavují se mi všechny vzpomínky a chce se mi plakat i z těch radostných. Všichni lidé, všechny úsměvy, všechny slzy, všechny kroky, všechna mrknutí...

Cítím, že rok 2013 byl vážně složitý. Nevím, jak ho vidíte vy, ale můj osobní boj (který trvá poslední asi 2 roky) teď úplně vygradoval. Myslím, že se mnou chtělo bojovat snad všechno, na co si jen vzpomenu. Začala jsem asi chápat, jak se cítí lidé, kteří pořád říkají, že je něco trápí. Nevím, možná je to tím, že už jsem asi dospělá, možná ale jen zvláštní konstelací hvězd v uplynulém roce:). Poznala jsem, že opravdu nemám moc blízkých přátel. A že zjistit to je jednak fakt složité, ale že onen pocit poté (po jakémsi procitnutí) je taky na nic. Možná je to taky tím, že lidé okolo mě taky dospívají, nebo... Netuším. Ale zjistila jsem, že i přesto, že jsem byla celý život obklopena lidmi, teď nikoho blízkého nemám. Může se zdát, že ano, ale asi vážně ne. Chvíli jsem uvažovala, jestli problém není ve mně, ale jelikož nepociťuju žádný stud za svou osobu, tak snad ne. Asi to prostě fakt všechno jen krystalizuje a všechno se nakupilo na třináctku. Kdoví.
Ztratila jsem také veškerý elán, co se studia týče. Pochopila jsem, že asi čekám od života něco jiného. Je zvláštní dospět k tak velkým věcem. Asi už mi vážně není těch sladkých náct. Pochopila jsem, jak jednoduché je se splést. V lidech, ve škole, ve svých pocitech... Ale taky teď chápu, že to k životu jednoduše patří. Cítím se velmi slabě, ale cítím se zároveň strašně bojovně. Všechny ty výzvy, problémy velké, menší, problémy všedních dnů. A pocit hrdosti, když se teď ohlédnu zpět...

Rozešla jsem se. Ne nijak dramaticky, ale víte jak, vždycky to bolí. Ať už chcete, nebo ne. Zjistila jsem, že se musím vyrovnat s faktem, že pokud chci mít lidi, na které se dá spolehnout, musím přežít dálku. Naučila jsem se odkládat věci a být s tím v pohodě, i když se něco pak nevyvede. Že na nejlepších výsledcích za každou cenu vážně nezáleží. Mít nejlepší výsledky pro někoho a pro sebe je rozdíl. Uvědomila jsem si, že chci být sama sobě nejlepším výsledkem, ne mít vše splněno, protože si někdo myslí, protože někdo řekl, protože někdo se chová, protože někdo má... Tak to fakt nefunguje. Tohle pochopit mě stálo strašných sil. Nenašla jsem ještě řešení, ale uvědomit si problém je první krok. Chci být nejlepší, ale v příjemném prostředí, chci excelovat u lidí/s lidmi, které obdivuju. Ne se zničit pro nic za nic. I přesto, že budu muset dělat věci jinak než většina.
Když už jsem myslela, že nemám fakt nikoho, přišla nová příležitost. Poznala jsem mnoho lidí, které jsem měla celý život před očima, ale přehlížela jsem je. Přehlížela jsem je, protože jsem si myslela, že potřebuju úplně někoho jiného. Přišla Katčina svatba, já šla, protože ráda chodím s bráchou fotit svatby jeho přátel a protože.. proč vlastně? Klasické váhání, jestli se mi chce... Kdybych veděla, neváhala bych ani minutu. Byl to asi jeden z nejhezčích zážitků v mém životě. Tolik jsem se nenasmála vážně dlouho. Viděla jsem, jak funguje láska, jak funguje skutečné přátelství, i když jsem třeba celou dobu měla představy úplně jiné. Lidé vás mohou štvát, mohou vám někdy cosi odříct nebo něco pokazit, to se stává, ale když se dívám na bratrovo kamarády, jde na nich všech vidět, že se mají rádi a mohou se na sebe spolehnout. Umí se domluvit na výlet, umí se domluvit na životně důležité věci, umí se spolu smát. Je mi s nimi vážně dobře, i když je vidím jednou za čas. Mám se od nich co učit, i přesto, že jsem si nikdy nemyslela, že mě něco naučit dokáží.
Začala jsem se mnohem víc bavit s onou nevěstou:) a v našich společných chvílích jsem se našla. Zažily jsme spolu spoustu bezva večerů, ať už spolu, či jen online, když jsme nemohly být spolu. Objevila jsem, jak moc můžu milovat děti. Nerada se bavím o dětech, o miminech, nerada je samotné poslouchám celý den, ale... našla jsem pár, které miluju opravdu upřímně a když se dívám na jejich úsměvy, cítím se fakt kouzelně. Ráda jim pletu vlasy, koukám na jejich bárbíny, nechám si od nich vykládat, mazlit se, mazlit je, ráda si s nimi hraju. Prostě je zbožňuju!
Pochopila jsem, že lidé, kteří jsou nejvíc přehlíženi, jsou kolikrát opravdu to nejlepší, co můžete poznat. Pochopila jsem, že se každému musí dát šance, protože být neviditelný může bolet. A ono známé "quiet people have the loudest minds" je asi skutečně pravda pravdoucí.
Zažila jsem pocit největší pýchy na Isabellčiném absolváku, kdy jsem drtila mámu s bráchou za ruku, jelikož se mi chtělo radostí křičet. Můžete lidi vidět jen párkrát do roka, mnohdy to ale znamená mnohem víc, než je vídat denně, i když se to tak na první pohled nezdá. Moc si Isabell vážím, je to jeden z nejčistších a nejvíc zlatých lidí, které jsem kdy měla tu čest poznat.

Každým dnem tohoto roku mic víc a víc dochází, jak velký dar od Boha jsem dostala, co se týče mé rodiny. Miluju je tak moc, že bych za ně dýchala. Bez jakéhokoliv váhání. Mám tu nejlepší mámu a nejlepšího bráchu na světě. Starají se o mě, ať se děje cokoliv, poslouchají mé přání, moje stížnosti, moje každodenní nadávání, šmajchlují mě, hladí mi vlasy, plní mi sny... Stojí při mně každý můj nádech a každý můj výdech. Mít tohle je štěstí k nezaplacení a vím, že si jich musím vážit. Chci být to samé pro ně a každý den na tom uvnitř sebe usilovně pracuju. Když mi bylo v květnu snad opravdu nejhůř, vzali mě s opuchlýma očima ráno z postele do Prahy, zrovna, když brácha v práci vyhrál jízdu novým Hyundaiem a nevěděl, co s tím. Tak moc mi to tehdy pomohlo. Nevěděla jsem, jak říct dostatečné díky, nevím to doteď, ale... věřím, že to vědí. Díky za vše.
Zažila jsem další nádherné Řecko s mámou, nádhera s mou soulmate, sehraná dvojka, nejhezčí momenty. Cítím se tam snad víc doma než tady. (no jo, ještě bych si tam musela vzít svou postel, ale..) Cítila jsem každou chvílí obrovskou spokojenost, k blahu mi nechybělo nic. Máma, sehrané myšlenky, muži, vínko, jídlo, sluníčko, vlasy mořem spletené a spánek. Dáš si plavky, sandals, jdeš. Co víc? Jsem zimní člověk, ale tohle.. se nedá popsat. A po tak dlouhé době jsem si šáhla na kočky:D neumřela jsem!
Pořídila jsem si pár nových bot, které mi blaží srdíčko:) Znáte mě. Taky jsem zjistila, jakou podporu ve vás mám, díky "pitomému" facebooku. Jsem tak šťastná za každého z vás 207, kteří tam se mnou všechno sdílíte, mám radost, když vám můžu poradit, když vy můžete poradit mně, když se společně radujeme, když společně nadáváme, ťapkáme, oblékáme se... Holky, kluci, zbožňuju vás a jsem nesmírně ráda, že vás mám.

Celý rok jsem se v podstatě cítila jako někdo jiný. Dokonce jsem jaksi podvědomě "zanevřela" na muže. Jako bych toho všeho měla po těch letech dost. Nejdřív jsem z toho byla trochu zklamaná, nesedělo mi to ke mně, ale pochopila jsem, že to tak prostě mělo být. Potřebovala jsem si odpočinout a žít si jen tak pro sebe. Zvlášť při těch těžkých chvílích roku dva třináct. Pak to ale přišlo asi v pravou dobu. Znovu jsem se zamilovala a zažívám jedny z nejvíc zvláštních momentů vůbec. Doteď nechápu. Něco tak nečekaného, něco tak přátelského, někdo tak pro mé "parametry" neobvyklý. Je to sice další challenging věc, ale tohle se v životě nestává jen tak. Doteď nevím, jak s tím naložit, co jak je, co jak není, co jak bude... Ale taky jsem pochopila, že někdy je nejlepší věci neplánovat, nechat jen tak plynout a nechat je, aby se budovaly samy, jak jen chtějí. Je to člověk, se kterým vnímám každou maličkost, která se kolem děje, se kterým se cítím tak, že mu můžu říct úplně všechno, ale taky jen mlčet a rozumět si do detailu. A tak to má být. V první řadě kámoš a parťák na ťapkání! Pokud zažíváte jen trochu něco jiného, hledejte dál. Člověk nesmí brát věci jakože "joo, žiju, takže cajk, sice nejsem úplně spokojen, ale asi je to ono". Ne. Ať už jde o cokoliv! I kdybyste měli hledat věc, která bude mít trvání jednoho měsíce. Člověka to mnohdy obohatí mnohem víc než kraviny, co trvaj tři roky.

Zjistila jsem, že je třeba mnohem víc prdět na jídlo. Došlo mi, že se opravdu zbožňuju taková, jaká jsem, miluju svoje tělo, a i když se někdy rozčílím nad svými stehny nebo břichem, je to fakt banán. Jsem taková. A jsem moc spokojená! Raději si dám masíčko a moučníček, než aby ze mě byla troska s vypadanýma vlasama, kvůli kdovíjakým hloupostem. Ano, třeba v sobě někdy najdu sílu a vůli, abych si všechno krásně spočítala, následně to vyběhala a byla zdravá podle všelijakých tabulek. Vůbec se tomu nebráním! Zatím jsem ale rozkydlá, ale šťastná a spokojená s každým krokem. Tak co? Zažila jsem v uplynulém roce pár pověstných chvil u tumblr, kdy jsem si říkala, že musím být taková a onaká, ale ve výsledku je to úplně k ničemu. Lidi dneska fakt dělaj kvůli jídlu tolika hloupostí.. Nevede to k ničemu. Nikdy se nenechte sežrat tím, jak vypadáte. Znám okolo sebe tolik lidí, kteří se trápí, a přitom jsou vážně nádherní a dokonalí. Znáte vlastně okolo sebe někoho ošklivého? Já ne. Krásní lidé jsou všude okolo, že má tahle taková stehna, nebo tady Franta pupík po svíčkové, to je přece úplně jedno. Miluju svůj velký zádek a miluju pohodlnost legín. Že to podle nějakých kritérií nejde z nějakého důvodu k sobě? A co jako? Natáhnu leggins, vyšpulím si ricku a jdu. Všechno olrajt!

Nenechte se, prosím, svazovat konvencemi. Jestli vám fakt za celou svou blogovou éru můžu poradit jednu věc, je to tohle. Ani ne tolik třpytkovanej šampón, nebo hedvábí na nehty. Prostě žijte tak, jak chcete. Jo, musíme bojovat a spousta věcí nepřijde jen tak, ale v první řadě musíte být spokojeni sami se sebou. Musíte milovat sebe sama, to, jak vypadáte, to, jak myslíte, to, koho milujete. To je na čem skutečně záleží. Můžeme plakat, můžeme se splést, můžeme na tom být fakt špatně, ale pokud nenajdeme 100% úctu sami k sobě, nikdy nebudeme spokojeni s ničím dalším. Jak se sebou můžete vydržet 24/7, když vám na sobě pořád něco vadí? To nejde. Že si k vám bude mít kdo přilehnout nic nespraví.
Poznala jsem Simču, které taky nedokážu říct, jak moc jsem ráda, že ji mám. Nejde to prostě vyjádřit. Obarvila jsem si vlasy na černo, což byl dlouho můj sen, ale neměla jsem odvahu, Když jsem v dubnu viděla, kolik mám šedin (rodinné dědictví), šla jsem do toho! A jak jsem spokojená! Nechala jsem si udělat další tetovačku, po které jsem dlouho toužila. Moc ji díky místu nevídám, haha, ale jsem ráda, že ono slovo na sobě už nosím. Tak významné! Protancovala jsem několikery boty, věnovala část srdce playstationu, probdělým nocím a misím s bráchou, v mých záložkách přibylo mnoho stránek s vařením a pečením, loučím se se starým kompjůtrem, který tu pro mě byl tak deset let (teď už píšu z nové základny:), umřel mi můj milovaný Olympus (ztratila jsem ruku, doslova), přišel ještě milovanější Nikon (obrovská část života, už vážně neumím žít bez foťáku), pořídila jsem si vysněné hodinky, dotvořila pokoj, jela DSDS maratony, na svět přišel můj hvězdný maliňáč, naučila jsem se dělat to nejlepší kari maso, taky perníčky a zdravý falešný cheesecake, zase jsem si vytrpěla pár scifi zdravíčkových krizí, kdy se každý rok objeví něco šíleného, naučila se nosit rtěnky, koupila jsem si pár skvělých knih, které mě dost ovlivnily, poznala kvantum nových skvělých lidí ze všech koutů světa, záviděla jsem bráchovi jeho korejský výlet (zase!:D), bála se, smála se, brečela, sprostě nadávala, rolovala jsem se do koberce, líbala, šeptala, křičela, tančila, fotila, filozofovala, blbla, žvatlala a mýlila se.
Cítím, že v roce 2014 přijdou velké změny. Tedy spíš cítím, že přijít musí. Už vážně přichází věci, které potřebují řešit, jinak budu nešťastná. Pokud jste na tom stejně, držím pěsti. Pokud ještě ne, užívejte si. Vím, že to zní jako klišé, ale je to prostě tak. A pokud už spokojeni jste na úplné maximum, tak vám moc gratuluju. Takovým lidem patří ten největší obdiv, který dokážu vyjádřit.

Pokud jste dočetli až sem, tak moc díky. Potřebovala jsem se ze spousty věcí vypsat. Život je opravdu složitý, ale zároveň tak krásný... A já jsem připravena čelit čemukoliv. Kapiš, živote?
A nemůžu se dočkat nového Hotelíčku!:) #soon

V tuto chvíli jsem kdesi na horách, kdesi ve sněhu a snad si užívám:) Doufám, že vy taky! Mějte Silvestr přesně takový, jaký si přejete. Více se chvalte, více si vařte, víc spěte, víc se milujte. Ať už sami nebo navzájem. Miluju vás a těším se na další společný rok!♥

B. x


[Vánoce a tak nějak vše kolem]

27. december 2013 at 22:18 Diary

Ahoj, lovelies:*

Dnes přináším pár fotek z Vánoc, pár fotek z dní před Vánoci a pár fotek z dní po Vánocích:)))
Doufám, že jste měli magický čas!

Miluju vás,
B. x

↓↓ v cč fotky a klasicky - popisky:*

[simča]

22. december 2013 at 14:22 Diary

Ahoj, lovelies!:*

Tohle teda byla divočina... Asi trochu větší, než jsem plánovala, ale co, takový je život:D
Strašně jsem se těšila.

Vždycky jsme o sobě tak nějak věděly, že se docela žerem a že bychom si rozuměly, ale neskutečně dlouho nám trvalo, než jsme se daly dohromady, než jsme se 'odhodlaly' začít se vídat. Simča je strašný živel. Asi tak 1000x větší, než jsem já, než je kdokoliv další. Nevím, kde to vzala, bůhví.. Ale je to bezva. Ohromně si rozumíme, smějem se jak trdla, jedem na stejné vlně... Fakt jsem si nemyslela, že někoho takového ještě najdu.
Má kolem sebe navíc úžasnou zvěř (utulila bych je, Nikoušovi samozřejmě odpouštím, že mě celou procházku vláčel jak drak, že jsem sotva dýchala:D) a dokonalou maminku. Maminka simčová je opravdu anděl. Jsem z nich hotová.

Co víc říct? Báječně jsme si potrsaly, naťapkaly se, nasmály.. přišlo to jak smilování po té odporné škole.
Myslím, že atmošku (a tak nějak vše ostatní) pochopíte z fotek.
Děkuji ti, že jsi výjimkou:*

A vám? Krásný předvánoční čas! Zbožňuju vás, duhy moje♥
B. x

↓ pár dalších fotek^^

[pečené jablko na sněhu]

16. december 2013 at 17:22 Diary

fotky z posledních pár dní:)
klik - celý článek↓


[právě teď]

13. december 2013 at 0:16 Diary


Ahoj, lovelies:*

Dnes byl teda fakt náročný den. Ráno jsem šla se Simčou na sváteční kafíčko, protože jsme musely oslavit ten její velký den nějakým tím povyraženíčkem, a pak škola do šesti. Pecka. Ale cítím se teď příjemně, takže to dneska bylo moc fajn. Simča je moje láska. Je to výborná žena a jsem ráda, že jsme se konečně odhodlaly někam společně zajít. Cítím, že je mou spřízněnou duší. Je nalazena na stejnou vlnu, vždycky je na mě tak hodná a není den, kdy by mě nerozesmála. Toho si moc vážím. Daly jsme si dobré kafčo, poklábosily a šly společně do školice. Fotky mám, zrovna tady nad nimi sedím, tak vám je brzy ukážu:) Vytasila jsem v tento speciální den i trochu speciální outfit. Nejradši bych teda chodila v pyžamu, ale to se asi nehodí. Zastavil mi ale na přechodu autobus, tak snaha byla asi oceněna. Jsem ráda, jinak bych totiž v tom pyžamu už brzy fakt vyšla:))) Taky se vám tak nechce? Hrozně jsem zlenivěla...
Škola byla olrajt, na logopedii mě čekala zase Sylvka, takže to bylo opět velmi příjemné. Jsou to ale zlaté ženy:) V ruštině na nás čekala azbuka u tabule, ale svou 'premiéru' jsme opět úspěšně zvládly:) Pak jsme se koukali na ruskou pohádku o Vánocích a řekli si něco o jejich zvycích. Tyhle věci mě vždycky zajímaj, ale musím říct, že už se mi zavíraly oči. Přála bych si, aby se dalo dostat domů lusknutím prstů... Už i ty cesty navečer mě drtěj..

Středa byla taky lahodná. Tento týden mám teda dost ze své nemoci (to je nejlepší, když nemůžete zůstat doma, ha-ha), ale zvládám to. S úsměvem! Co jiného nám zbývá?:) Na litošce mě hrozně braly Cesty k mrazu, nemůžu si pomoct, ale ty básně jsou vážně mňam. Nějakým způsobem.. nevím jakým, ale působí na mě fakt příjemně. Ve slovenštině jsme si napsali finální testík, který -snad- dopadne dobře, a fičeli domů.
Máma vařila bráchovi kotel zelňačky, kterou obvykle teda fakt nemusím, ale jak Baruně bodla při pozdních návratech domů, navíc s ucpaným nosem.. Tímto ti, mami, moc děkuju, jsi prostě nejlepší číča vůbec:*

Těším se na další dny.. Na další krásné dny. Plné výzev, vopruzů a nástrah, ale taky úsměvných momentů, hezkých outfitků, milých slov a milých lidí. Těště se taky!:)

Doufám, že jste měli krásný čtvrtek:*
Mám vás moc ráda, dobrou noc,
B. x

[perníčky, sváteček a zimní praha]

9. december 2013 at 22:55 Diary

Ahoj, lovelies:*

Život je moc krásnej. Přišla jsem na to zas dneska ve vlaku (globál - děs, jinak ale bezva prostor na rozvoj všech vašich životních filozofií). Jo, štve mě spousta věcí, které jsou dost stěžejní pro život - škola - nevím nic a nechce se mi nic dělat, jsem pořád nemocná, nežiju tam, kde chci, lidé mě pořád zklamávaj, a tak. Ale je to všechno o maličkostech. Vím, říkám vám to pořád, ale je třeba si to neustále opakovat a hledat nové a nové radosti. Hlavně mám teda pocit, že poslední dobou je všechno těžší a těžší, takže se člověk musí pořádně snažit.

Jdete takhle zase další všední den do školy, máte pocit, že se s dalším krokem asi poblejete, všechno vás štve a těžko se vám dýchá. Hrůza? Kolikrát každodenní klasika. Pak ale přijdete do ústavu, tam je Péťa, kterej vám zas nadšeně opěvuje vločky na vaší bundici, Sylvka, se kterou se vždycky ráno bezva posmějete a zanadáváte, pak vám třesou rukou, přejí vám k svátku, smějou se jak šunčičky a postupně se přidávaj. Pak přiletí Simča se slovy: "NAZDAR ŽENY!", které by nepřeslechli ani na druhé polokouli, a je zase fajn.

Když se po tak dlouhé době usmíváte s Isinkou nad kafíčkem. Když se vám pusa topí v karamelu. Když na vás máma čeká před školou, mává na vás pytlíčkem s čokoládovejma bonbóňákama a volá: "MIKULÁŠ, BARIIII, MIKULAJDA!" nebo když se ptá: "Smraďochu, mám s tebou jet zítra na nádraží, abys nemusela sama?", když vám pípne sms od bratra typu: "Ve 4 jsem tam:*", protože se vždycky postará. Když upečete perníčky (které teda dopadly dost rustikálně:D) a doma všem šmakuje. Když s mámou chillujem nad perníkovým latté a čučíme na světýlka.

Dneska v noci mi bylo na umření. Fakt, už dlouho mi tak hrozně nebylo. Nevím, nějaká divná viróza, či co, měla jsem pocit, že se nezvednu. Nemohla jsem spát, nemohla jsem mluvit, hlava mi praskala. Ale snad pokaždé, co jsem se vzbudila, jsem cítila jeho ruku na mých zádech.
"Spíš?" "Eeeh" "Aha.. Chceš se se mnou dívat na film? Já nemůžu spát." "Eeeh" "Aha.. Kdybys chtěla, tak se přitul."
Měla jsem ráda spoustu lidí. Se spoustou lidí mi bylo moc dobře. Nikdy jsem ale nezažila, abych s někým chtěla být 24/7, s kým bych se chtěla tulit každou chvíli. Mám ráda lidi, ale jsem moc ráda sama. Mám ráda osobní prostor, hlavně, když spím. Ale s ním? Nejradši bych ho umačkala. Je to můj alfa samec, super ochranitel, soulmate... Můžu být spokojenější?:)

A to jsou právě ty věci, na kterých záleží. Není to nepovedený test, půl dorta v břuše, nepořádek všude okolo, nemoc.. jsou to ty malé momenty, které vás přes den rozesmějí. Ty, nad kterými si culíte večer ve sprše, když si zpětně rekapilujete den. Mám okolo sebe bezva lidi. Je jich malinko, ale jsou k nezaplacení. Díky bohu, je to požehnání.

Dělejte věci, které vás dělají šťastnými a pevně čelte těm, které vás dělají silnějšími. I ty slzičky jsou tak strašně bezva věci. Ty stejskací, ty z radosti, ty z trápení... Neznám nic, co by tak dávalo najevo naše emoce. A co by bylo tak osvobozující. Klidně slzte, ale víte co? Zejtra, zejtra to bude zase pecka.
Mám vás moc ráda a děkuju, že jste se mnou:*
B. x

https://www.facebook.com/baarrccaasblog